Nejvyšší správní soud vydal rozsudek, ve kterém odmítl přístup, že zajišťovací příkaz může být vydáván ihned poté, co byly zjištěny jakékoli nesrovnatelnosti v plnění daňových povinností daňového subjektu, a to s odůvodněním, že je zde důvodná obava, že daň bude v budoucnu stanovena a že fakticky bude „daň s ohledem na její výši a současnou majetkovou situaci možná obtížněji vymahatelná“ , přičemž zatím daňový subjekt „nějakým majetkem disponuje“ . To platí hlavně ve vztahu k zajišťovacímu příkazu, který má povahu institutu předstižné povahy, kdy správce daně zkoumá přítomnost odůvodněné obavy, tj. přiměřené pravděpodobnosti, že daň bude v budoucnu stanovena a zároveň že v době její vymahatelnosti bude nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými potížemi.
NSS zkritizoval zdůvodnění druhé nutné podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu, tedy doložení důvodů, které by svědčily o budoucí nedobytnosti daně. Majetkovou analýzu, kterou uskutečnil finanční úřad, označil soud za nedostatečnou. Jak už totiž NSS uvedl dříve, že rozhodující není pouze okamžitý stav prostředků daňového subjektu, ale je třeba zkoumat celkovou ekonomickou situaci a její vývoj, který může ohrozit vybrání v budoucnu stanovené daně. Soud připomněl, že účelem zajišťovacího příkazu není ihned získat současný majetek daňového subjektu, a tím ukončit jeho ekonomickou činnost, ale zajistit, aby aktiva předtím, než poslouží k uspokojení daňového dluhu, nezmizela. Proto existuje-li potenciál, že daňový subjekt bude v rozumné době schopen potřebné prostředky vygenerovat, není vhodné masivní odčerpání jeho zdrojů, jež jeho činnost ochromí.
NSS tak jasně sdělil, že zajišťovací příkaz by měl být aplikován pouze v případě důvodného podezření na daňový podvod nebo doloženého vyvádění či zmenšování majetku. Tedy jako záchranná brzda v krajní situaci a nikoliv jako běžný prostředek při správě daní.
