Pomalu se blíží Silvestr a pro většinu firem tedy tzv. rozvahový den. Tzn., den, ke kterému je třeba zpracovat inventarizaci.
Inventarizace majetku a závazků je jednou z nejméně oblíbených činností již dlouhou dobu. Že se provádění inventur nesetkávalo s velkým nadšením v období centrálně řízené ekonomiky, bylo vcelku pochopitelné. Všechno patřilo všem a nikomu nic, takže vztah k majetku byl u většiny pracovníků vcelku pasivní a odpovědnost vynucená. Proč je však přístup k inventurám u dosti velkého počtu podnikatelských subjektů podobný i v současnosti, kdy tyto subjekty mají svoje konkrétní vlastníky, se blíží k záhadě. Vždyť, pomineme-li v této souvislosti dary, dotace a podobné bezúplatné záležitosti, musela účetní jednotka každé, byť sebemenší aktivum pořídit s určitým záměrem a samozřejmě za úplatu. Mělo by být tedy v jejím zájmu, aby každá na aktiva vynaložená koruna přispěla k úspěšnému završení celého zhodnocovacího procesu s výstupem v podobě zamýšleného a předpokládaného ekonomického prospěchu. Jak však tento zájem koresponduje se zjevnou nechutí v dosti případech o aktiva pečovat v tom smyslu, aby se neztrácela nebo se neznehodnocovala, k čemuž významnou měrou přispívá právě jejich inventarizace?
